Jan Hísek, Řeka a její delta,
několik poznámek

Jan Hísek je řadu let nepřehlédnutelnou osobností na domácí výtvarné scéně. Již na počátku 90. let minulého století byl považován za jednu z největších nadějí české grafiky, jako pokračovatel velkých tvůrců z přelomu 19. a 20. století, Odilona Redona, Františka Koblihy či Jana Konůpka. S uměním té doby se pojil i jeho hluboký vztah k dílu Jana Zrzavého, jehož vidění na Híska silně zapůsobilo. Mnohokrát vystavoval i v zahraničí a jeho díla jsou součástí řady veřejných i soukromých sbírek. Svými ilustracemi doprovodil také několik knih a bibliofilií.

Vedle grafiky se stále častěji věnoval i kresbě, která se záhy stala plnohodnotnou součástí jeho díla. Začal tehdy také skládat jednotlivá díla, grafiky i kresby, do volných cyklů, viděl hluboké vnitřní souvislosti a vztahy. Pro Jana Híska je typické objevování odlišných způsobů vyjádření a je zcela logické, že od konce 90. let se intenzivně věnuje i malbě. Ze specialisty grafika vyrostl z Híska v posledních dvou dekádách tvůrce, jenž se bravurně pohybuje v různých technikách, využívá jejich charakteristické vlastnosti k největšímu přiblížení k ideálnímu vyjádření myšleného a sněného. Přesto, nebo právě proto, je jeho výtvarný rukopis okamžitě rozpoznatelný a typický.
 
Obrazy představené na výstavě Řeka ukazují především díla z posledních dvou let, jakkoli na obraze Měsíc začal pracovat již v roce 2004. V těchto malbách se objevuje pro Híska nové napětí, představované dvěma živly: vodou a ohněm. Jasná barevná symbolika charakterizuje obě linie, modrou a červenou, se všemi možnými odstíny a valéry. Přes mohutnost a sílu živlů působí nové obrazy křehce a poeticky, jako by byla ničivá síla utkána z těch nejdrobnějších detailů. Přes zásadní odlišnosti dochází v obraze Oheň v řece k jejich spojení s dalšími živly. Nastává apokalyptický konec či symbolizuje nový počátek? Autor na takové otázky nedává jasnou odpověď a nechává diváka v určitém napětí. 

Důležitým aspektem je pro Jana Híska i samotný proces tvorby. Klíčová jsou pro něj místa, která zná a má rád, která jej inspirují, stejně lidé a zvířata, které potkává a poznává. To vše si uchovává v paměti a v procesu tvorby se jednotlivé roztříštěné momenty zdánlivě utřiďují, spojují a prolínají. V takovém smyslu jsou Hískova díla poměrně realistická, jsou možná i jakési deníkové záznamy, vzpomínkami na silné a hluboké okamžiky. Na druhou stranu lze jeho malby číst i jako zvláštní, téměř oltářní, obrazy, oslavující dávné a zaniklé, či možná nikdy neexistující kulty a náboženství. Jsou to možná i přetvořené mapy navštívených míst, geografický atlas vlastního života.

Pozoruhodnou ukázkou Hískova tvůrčího přístupu jsou i jeho experimenty, například s kreslením ve tmě, kdy fyzické vidění je zcela potlačeno a pohyby ruky jsou vedeny jinak. Výraznou roli v takové situaci hraje zvuk, který spíše než zrak ovlivňuje kresbu ve tmě. Zvuky i hudba se silně v Hískových malbách odrážejí. Jeho obrazy jsou spíše komponovány a sestavovány jako hudební skladba, jednotlivé motivy a prvky se opakují a vytvářejí překvapující rytmus, který je detaily harmonizován do jednolitého akordu.

Odpovídá tomu i jeho práce s ornamentem a celkové popření renesanční perspektivy, resp. její modifikace do sériově řazené kompozice. S hudbou je spojen i moment improvizace. Jan Hísek maluje intuitivně, obraz nemá jasné rozčlenění, jednotlivé detaily vznikají jako reflexe postupného vývoje díla. Jakkoliv finální tvar není na začátku zcela jasný, tak je jeho myšlenka a atmosféra zcela promyšlená a cítěná. To dává Hískovým obrazům sugestivní sílu. Od samotného počátku je divák fascinován mnohostí detailů, je možná i zmaten zdánlivě chaotickým vyprávěním. Pokud se však rozhodne postupně do obrazů nahlížet, začne nacházet souvislosti a vstupovat tak do samotných maleb, stane se jejich součástí, protože pochopí jejich historie a mýty, pozná jejich živočichy i rostliny, naučí se jejich jazyky a zvyky.

Místo Jana Híska v kontextu současné malby je zcela svébytné, jedná se o bytostného solitéra, o umělce, který jde vlastní cestou. Neznamená to však, že by jej tvorba ostatních autorů nezajímala, naopak sleduje pozorně dění v současném umění a sám je jeho plnohodnotnou součástí a potvrzuje barvitost a různorodost současné výtvarné scény.

Otto M. Urban, listopad – prosinec 2013

Galerie (5)

 

Komentáře

PŘIDAT KOMENTÁŘ
Jméno:
Váš komentář:
 | 
22. 1. 2014  Jindřich Bajgar
Po návštěvě výstavy Jana Híska jsem měl opět jednou zvláštní pocit, že jsem navštívil skutečný chrám umění, kde většina vystavených pláten odkazuje k jiné, lepší a tajuplnější realitě. Zvláště velká plátna mi připomínají až oltářní obrazy, v nichž převládá zasvěcovací a dekorační funkce nad deskripcí běžné smyslové reality. Zejména velký, v černo-červených odstínech provedený obraz - nazvaný Vítězná růže - je nejen na první pohled uchvacující, ale i další jeho zkoumání odhalují stále nové a nové fantaskní tvary a vkomponované souvislosti, takže nakonec se vnímavý divák s úctou sklání před téměř nábožnou tvorbou, mně osobně vzdáleně připomínající detailně propracované mandaly tibetských mnichů.

CV — Jan Hísek


KONTAKTGalerie Václava Špály
Národní 30
Praha 1, 110 00
Česká republika
info@galerievaclavaspaly.cz

Otevřeno denně
11.00 – 19.00 hod

VSTUPNÉZákladní vstupné | 40 Kč
Studenti | 20 Kč
Senioři nad 60 let a ZTP, děti do 15 let,
studenti uměleckých škol | Zdarma

Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím.          Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.